Vánoce na T.O. Lipová bouda
Jak jsem potkal Pajdu
Řeknu Vám, ten rok byla na Vánoce zima jak řemen. Na Štědrý den jsem vypadl z práce, sbalil usku a valil na nádraží. Lokálka mě vyplivla kolem desáté, hospoda na nádraží už byla zavřená, kosa jak na Sibiři. Lokl jsem si rumu z pulcačky a vyrazil k boudě. Na fleku nikdo. Tak zas začínám Vánoce o samotě. Třeba kluci dorazí na Štěpána, až oslaví svátky klidu a blahobytu s rodinama. Zatopil jsem v kamnech, hodil celty přes otvory, co suplujou v boudě dveře a okno a zamyslel se, jestli uvařím první polívku nebo grog. Přiložil jsem polínko a vyrazil ke studánce pro vodu. Když se vracím k boudě, koukám, loukou jde postava, na zádech bágl, míří k boudě. Přemýšlím, kdo z kluků by tak dnes mohl dojet. Vlezu do boudy a postavím ešus na kamna. Slyším kroky, jak kanady vržou ve zmrzlém sněhu. „Ahoj, můžu dál?“ ozve se z venku cizí hlas. Překvapí mě to, na Štědrý den se mi ještě nestalo, že by se sem zatoulal cizí tramp. „Jen pojď“ zabručím a zvědavě koukám, kdo se objeví. Dovnitř se souká chlap, na zádech usku pečlivě srolovanou na tenko, vysoko a hluboko. Zelený dlouhý kabát se třpytí zmrzlými sněhovými vločkami jak hvězdičkami. „Ahoj, já jsem Šimon“ vítám ho a podávám ruku. Zalomíme palce a on odvětí „Čuček Garbi jméno mé“. „Ty seš fakt čuček?“ zasměju se. „Jasně T.O. Pajdovi Čučci“ odvětí, rozepne kabát a hrdě ukáže na domovenku. „Hele někde se tu kolem toulaj ještě kámoši Mike a Raf, hledali jsme fleka na přespání a rozdělili se. Můžu po nich kouknout a vzít je sem?“ Kývnu že jasně. Jsem rád, že po letech nebudu na Štědrý večer sám s flaškou rumu. Slyším z venku hvízdání a za chvíli hlasy a kroky. Pomalu se všichni tři skládají do boudy. Hledím na ně a připadám si jak ve snu. Jako by si z oka vypadli, teda zvnějšku. Vysocí, stejné kabáty, stejné stetsony a světlé dlouhé vlasy, usky sbalené na tenko a vysoko. „Vy jste bráchové?“ nedá mi to a ptám se, dříve než se pozdravíme. „Ale ne odpoví Garbi, jen jsme se na osadě dohodli, že tak budem vypadat“ a představuje mi parťáky. Zalomíme palce, když v tom ten co si říká Raf povídá: „Kdepak asi máme Joea s Mankou?“ „Pojďte si dát grog“ říkám a začínám přemýšlet, kolik těch Štědrovečerních hostů ještě bude. „Už jen Joe, Manka, šerif Velký Pajda a Holubice“ říká Mike jako by mi četl myšlenky. Garbi se napije grogu a zamyšleně říká: „Radši se po nich půjdu podívat, víte jak na tom teď Manka je“ Mike s Rafem přikyvují a srkají grog. Garbi zmizí z boudy a já si prohlížím tyhle divné vánoční trampy. „Kluci nechcete si sundat ty uzdy?“ ptám se jich. Rozepli si totiž kabáty, sundali klobouky a rukavice, ale usky jako by měli k zádům přirostlé. Podívali se na mě a Raf se potutelně usmál, „To nejde, máme v nich teplé péřáky“ a oba se rozesmáli. Pokrčil jsem rameny a vypil druhý hrnek grogu. Chtělo se mi spát, grog a prázdný žaludek pracoval, v boudě začínalo být od kamen příjemné teplo. Mike vytáhl kytaru a začal brnkat, Raf se k němu přidal na banjo. Znělo jim to pěkně. Nezpívali, jen tak brnkali a tóny bloudily svatou nocí. „Kluci rychle, s Mankou je zle“ vlítl náhle do boudy tmavej divous. Miky s Rafem položili nástroje a vystartovali ven, chtěl jsem vyběhnout za nimi, ale divous mě zastavil. „Tam bys byl houby platnej, seber co největší kotlík a dej vařit vodu“. „Proč vodu?“ nechápu. „Manka rodí vole“ odsekne divous, sebere hrnek s grogem co položil Miky na kamna a hodí ho do sebe. Polknu a čumím na něj. Chci mu říct ať si dělá srandu z někoho jiného, když v tom vletí do boudy Raf a huláká: „Kluci rychle, ostrý nůž na pupeční šňůru“ a současně slyším někde nad boudou pláč malého dítěte. Tohle se mi snad jen zdá, pomyslím si a rychle vytáhnu z kapsy svůj nablýskaný zavírák. Raf ho popadne a zmizí. „Tak deš pro tu vodu?“ opakuje divous, „donesl bych ji sám, ale nevím kde tu je studánka“. Znovu pláč mimina. Chytim kotlík a vystartuju ke studánce. Kousek nad boudou zahlídnu světla svíček a pohyb postav. Doběhnu ke studánce a strčím kotlík pod pramínek. Mám pocit, že tak pomalu snad voda netekla ani za posledního velkého srpnového sucha. Hlavou mi šrotuje tisíc myšlenek, z nichž nejrozumnější mi říká: „Vypils rumu víc než je zdrávo, za chvilku se probudíš a budeš sám chrápat na palandě v boudě“. Kotlík je konečně plný, vezmu ho a nesu do boudy. Už z dálky slyším, že tohle určitě sen není. Všechno se to přesunulo do naší malé boudy. Na palandě leží mladá indiánská squaw s miminem u prsu, pod sebou a přes sebe má cosi co mi vzdáleně připomíná obrovské husí křídlo, u ní divous a kolem ti tři kámoši. Na zemi nějaký hadr od krve a na poličce u kamen můj zakrvácený zavírák. Pohled na mně musí být k popukání. Stojim s otevřenou pusou, hledím a nejsem schopen vůbec ničeho. Koukám na Rafa, aspoň že už si sundal tu usku, říkám si. Mrknu i na Mikyho a Grabiho a vytřeštím oči znova. Ty husí křídla, co je nima ta holka s miminem přikrytá rostou Grabinu ze zad. „Dáš ten kotlík na kamna, ať můžem malého Jacka Kristýna umýt?“ řekne mi tiše indiánská squaw. Kvůli tomuhle hlasu bych se nechal klidně zabít. Postavím kotlík na kamna a v hlavě mám už zase totální chaos. Tohle přece není možné, to se mi musí zdát, to je celé totální konina. Sednu si na špalek ke kamnům a zamyšleně hledím na těch pět, teda teď už vlastně šest. Jako blesk náhle přijde poznání. Náhle je mi strašně fajn. Miky s Rafem zase hrábnou do strun, Garbi trochu přeloží křídla, aby na Manku a na malého netáhlo, Joe Mance něco pošeptá a ta se na mě usměje tak, že se mi zamlží před očima. Já osel, vždyť jsou přece Vánoce.